Počátky sborového zpěvu

Počátky sborového zpěvu v Hodoníně spadají do druhé poloviny 19. století, doby sílící germanizace na habsburském panství na jedné straně a probouzejícího se českého vlasteneckého cítění na straně druhé. V r. 1865 byl založen čtenářsko–zpěvácký spolek „Svatopluk“, první ohnisko místní české osvětové péče.

Ve 20. letech 20. století byla v Hodoníně pořádána série hudebních koncertů s klasickým programem, ať už šlo o komorní hudbu, či sborové koncerty. Ve městě bylo založeno orchestrální těleso (od roku 1938 neslo oficiální název „Orchestrální sdružení v Hodoníně“) a před veřejností se pravidelně prezentoval místní zpěvácký spolek Hlahol.

Touha po pěveckém sboru vyšší umělecké úrovně vedla 9. ledna 1910 k založení českého zpěváckého spolku „Hlahol“, který vytvořil ženský, mužský a smíšený sbor a stanovil si vysoké cíle: studovat repertoár převážně českých skladatelů - Smetany, Dvořáka, Nešvery, Křižkovského, Janáčka - a pořádat koncerty v Hodoníně a blízkém okolí. Prvním sbormistrem se stal řídící učitel František Komárek a již 14. ledna 1911 se konal první koncert. Za éru trvání „Hlaholu“ bylo nastudováno 206 sborů, kromě pravidelných koncertů v Hodoníně i okolí vystupoval „Hlahol“ na oslavách svátků a významných dnů v období první republiky a šťastně přečkal i tragickou nacistickou okupaci, i když byl oslaben o některé popravené členy. Za dirigentským pultem se v závěru existence „Hlaholu“ vystřídali významní hudebníci jako prof. Stanislav Svoboda, jeden z posledních Janáčkových žáků, Jan Chovanec, ředitel Městské hudební školy v Hodoníně, prof. Jaroslav Zmítko, učitel na téže škole. Po válce se 12. září 1946 zpěvácký spolek „Hlahol“ dobrovolně rozešel. Význam „Hlaholu“ je mimořádný. Položil základy uměleckého sborového zpěvu v Hodoníně a byl vedle „Orchestrálního sdružení“ a chrámového sboru pevným pilířem hudební kultury v Hodoníně.

V květnu 1930 přišel do Hodonína nový varhaník a ředitel kůru - prof. Stanislav Svoboda, absolvent brněnské konzervatoře, jeden z posledních žáků Leoše Janáčka, u něhož studoval skladbu. Skvěle vzdělán v oborech dirigování, hra na varhany, klavír a sbormistrovství záhy dovedl smíšený chrámový sbor na mimořádně vysokou úroveň, jež v poválečném období zaujala brněnský rozhlas, který zprostředkoval z kostela sv. Vavřince přímé přenosy. Vrcholná éra chrámového sboru končí s churavěním a smrtí tohoto významného hudebního pedagoga, dirigenta, sbormistra a skladatele. O udržení umělecké úrovně chrámového sboru se snažil jeho syn JUDr. Vladimír Svoboda, ale jeho předčasná tragická smrt a lidově demokratické zřízení a reálný socialismus, který duchovní hudbě nepřál, se postaraly o útlum. Chrámový sbor trval nepřetržitě, ale k obrození došlo až po sametové revoluci.

Dne 25. listopadu 1946 bylo zaregistrováno hudebně–pěvecké sdružení „Vítězslav Novák“, pojmenované po hudebním skladateli a čestném občanu města Hodonína. Dirigentem byl zvolen prof. Jaroslav Zmítko, od 28. června 1949 se stává volbou valné hromady dirigentem prof. Stanislav Svoboda. Ideologický tlak po roce 1948 doléhá i na toto sdružení, 23. ledna 1951 ztrácí spolkový statut a stává se součástí ROH, Svazu zaměstnanců školství a osvěty v Hodoníně. Vystupuje na různých manifestacích ještě v r. 1952, pak zmínky o činnosti v archivech mizí.

Přibližně současně se vznikem hudebně-pěveckého sdružení „Vítězslav Novák“ vzniká při KSČ pěvecký sbor „Ruda Filip“, v jehož čele stanul učitel hudební školy a výborný houslista Alfred Kocsiš. Repertoár tohoto sboru stál cele ve službách nové ideologie a nově se rodícího estetického cítění. Zmínka o prvním koncertu je datována již 16. prosincem 1946. Do roku 1953, kdy v archivech zprávy o tomto tělese mizí, vystoupil tento sbor nesčíslněkrát.

Nezájem mladé generace postihl zřejmě i tento sbor, padesátá léta vyžadovala jiný hudební a pěvecký projev mladých. Byla to doba svazáckých souborů a agitek, vznikajících při organizacích ČSM na středních školách a závodních klubech v továrnách, kde nešlo ani tak o uměleckou úroveň, jako o radost ze zpěvu. Tyto kolektivy neměly zpravidla dlouhého trvání, končily s odchodem členů ze školy nebo svatbou a nástupem jiných povinností.

Je třeba se zmínit, že amatérská hudební a pěvecká kultura pozoruhodné umělecké úrovně neusnula v padesátých letech úplně. Souvisela s příchodem Václava Kafky jako učitele hudební školy do Hodonína v roce 1951. Tento nadaný muzikant, výborný teoretik i praktik nezapřel své dřívější povolání, působil jako dirigent operního divadla v Ústí nad Labem a začal hned pod hlavičkou ZK ROH Armaturky organizovat místní hudební dění. Pamětníci vzpomínají na zdařilé provedení operet „Polská krev“ v r. 1953 a „Mamzel Nitouche“v r. 1955. Komorní zpěv našel pod jeho vedením výraz v šestičlenném estrádním souboru „Panikáři“, který oživoval kulturní scénu 50. let dokonce daleko za hranicemi okresu Hodonín.

Štafetu uměleckého sborového zpěvu nesly dál do šedesátých i dalších let dětské sbory hodonínských ZDŠ, které se pod vedením odborně vzdělaných pedagogů, učitelek Aleny Žídkové, Věry Juračkové a Heleny Tesaříkové, snažily o nejvyšší možnou estetickou úroveň dětského sborového zpěvu.